Letní hasičské soustředění
Každoročně čeká v červenci na naše mladé hasiče letní soustředění před noční soutěží v Benešově Hoře. Bylo tomu tak i letos. Průběh soustředění Vám teď přiblížíme prostřednictvím fotografií a zápisem dětí.
Začínali jsme v neděli v podvečer na naší základně “na svazarmu”. Na programu bylo především seznámení s plánem průběhu soustředění a hry. Až ráno to začne naostro.

Pondělí 17.7. 2017 - Mazá(n)ci
Ráno nás vzbudil budík v 7 hodin. Měli jsme 5 minut na to, abychom se oblékli a vyrazili na rozcvičku. Vyběhli jsme na dopravní hřiště vedle svazarmu, tam jsme si zaběhli4 kolečka starší a 2 kolečka mladší. Potom každý předvedl jeden cvik (celkem 20), vyklusali jsme poslední kolečko kolem hřiště a běželi na ranní hygienu. Po snídani a úklidu jsme si sbalili věci na převlečení a přesunuli se na hřiště, kde jsme trénovali útoky, štafetu dvojic, učili se uzlovat. Po půl jedné nás čekal oběd a po obědě jsme se vrátili na svazarm. Po poledním klidu jsme dostali buzoly, mapy a azimuty, podle kterých jsme měli určovat směr cesty. Ta nás dovedla k panu Ochozkovi, který má sněžné psy Husky. Dozvěděli jsme se o nich  spoustu zajímavých věcí a mohli jsme si je pohladit. Pomohli jsme je nakrmit a kdo se odvážil, mohl ochutnat psí granule. Nanosili jsme jim vodu a a pak vyrazili na zpáteční cestu. Večer jsme si promítli naše dopolední úkoky a probírali chyby.

Úterý 18.7. 2017 - Soptíci
Po rozcvičce a snídani jsme vyrazili s celou skupinou na tůru. Vyfasovali jsme mapu a po žlutých turistických značkách jsme se měli dostat na místo určení. Všichni vyšli s nadšením, ale postupem času radost vadla. Turistické značky nás vedly přes Dluhoště do Skalin. Některým už začalo docházet, že se jde na Sokolčí. Cesta nahoru byla sice kratší, ale velmi prudká. Takže jsme to obešli pohodlnější cestou. Pokochali jsme se krajinou, nasvačili se a porozhlédli jsme se po samotné zřícenině. Při sestupu prudší cestou někteří účastníci propadli panice z mravenců. Ale sestoupili jsme úspěšně. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u jednoho známého hasiče ve Skalinách, kde jsme si trochu odpočinuli, pohráli si se psy a doplnili zásoby vody. Na další cestě nás čekalo překvapení. Kroky nás zavedli k horolezecké stěně u pana Píny. Každý měl dva pokusy, aby předvedl, co v něm vězí. Všem se to moc líbilo a proběhlo to kupodivu bez zranění. Jako poslední křest ohněm byl náš jedinečný benešovský kopec. Po jeho zdolání tím jediným, na co jsme se zmohli, bylo lehnout do postele. (To byl jen první pocit, někteří šli ještě ve volném čase trénovat štafetu dvojic)

Středa 19.7. 2017 - Jedličky
Jelikož jsme na hasičském soustředění a požární útok i štafetu dvojic trénovali jen jeden den, chtěli jsme celý den věnovat tréninku. Plán zněl tedy takto: ráno budíček v 7:00, dále rozcvička, hygiena a snídaně.
Po snídani následoval přesun na hřiště, kde měla být i dopolední svačina. První polovinu dne a tudíž i první polovinu tréninku jsme měli za sebou a šli jsme na oběd. Po obědě jsme si museli "odfrknout". A najednou nastal problém. Začalo to nevinným poprcháváním, které se proměnilo ve slušný liják. A všem je jistě známo, že hasiči se od jaktěživa bojí vody. Doposud jsme všechny trasy absolvovali pěšky, ale v ten den jsme se "poprvé" svezli. Když jsme dorazili na svazarm pořád pršelo, a tak jsme šli dodělávat projekty
a psát kroniky. K večeři byly špekáčky na pivu, po kterých se nám spinkalo jako v nebíčku.

Čtvrtek 20.7.2017 - Hasiči s.r.o.
Ve 2 ráno nás vedoucí Petra po skupinách vzbudila. Šli jsme si sednout k teplému ohni a na každou skupinu čekal úkol. Měli jsme projít trasu po zapálených svíčkách a na konci se všichni podepsat. Museli jsme tak překonat svůj strach. Vrátili jsme se v pořádku nejen k ohni, ale pak i do spacáků. Ráno nás jako vždycky vzbudil “otravný” budík v 7. hodin. Následovala rozcvička, snídaně a dopolední trénink. Ten byl tentokrát kratší, protože jsme měli ještě spoustu příprav před odpoledním ukončením soustředění. Po krátkém poledním klidu jsme si sbalili všechny věci a uklidili svazarm. A pak hurá do příprav na odpolední překvapení pro rodiče. Přivítali jsme je “zranění” a oni měli za úkol nám poskytnout první pomoc. Někomu to šlo líp, někomu hůř, ale ošetřeni byli i ti, kteří tam rodiče hned
na začátku neměli. Nakonec jsme ještě předvedli my, co jsme stačili natrénovat. Rodiče nás pochválili  a jeli jsme domů.

Tolik “shrnutí  očima dětí” a mě nezbývá než poděkovat za to, že se všichni snaží a že je to baví. Vedoucím pak za trpělivost, které je při práci s dětmi vždycky potřeba.
Růžena Lepšová